ANTONÍN DVOŘÁK
(1841-1904)
Antonín Dvořák (1841 - 1904)
pocházel z rodu sedláků a malých živnostníků, jejichž chalupy a domky byly
rozprostřeny kolem Nelahozevsi nad Vltavou, kde se Dvořák narodil. Prosazoval
se těžce. Hudbu studoval u venkovských kantorů a na varhanní škole v Praze, ale
nakonec musel jedenáct let hrát na violu v Komzákově kapele a v orchestru
Prozatímního divadla a často dával hodiny z hudby málo talentovaným slečnám z
bohatších rodin, aby sebe a svou rodinu vůbec uživil. Také hrával na varhany v
kostele u sv. Vojtěcha na Novém Městě pražském za pár zlatek měsíčního platu.
Bylo to skromné živobytí. A přece měl touhu stát se profesionálním skladatelem;
jeho duše byla plná hudby, jíž chtěl světu dokázat, že i český národ může mít
znamenité umělce. Po pět let za sebou se spokojoval se státním uměleckým
stipendiem, jen aby se mohl věnovat výhradně uměleckému tvoření. Komponoval vše
- od symfonií a oper, písní a komorních skladeb nejrůznějšího obsazení až po
duchovní hudbu oratorního a kantátového zaměření.
Pak se stal téměř zázrak. Po prostudování jeho děl
rozhodl se člen stipendijní poroty, vídeňský mistr Johannes Brahms, že
Dvořákovi pomůže: doporučil ho jako mimořádně talentovaného umělce (našemu
skladateli bylo už 37 let) svému nakladateli Fritzi Sinrockovi do Berlína, aby
mu vydal některá díla. Když krátce nato vyšly Moravské dvojzpěvy a čtyřruční
klavírní Slovanské tance, měla tato díla takový úspěch, že se Dvořák takřka
přes noc stal slavným umělcem. Dvojzpěvy se zpívaly ve všech rodinách doma i v
cizině a Slovanské tance - po úspěchu klavírní verze autorem instrumentované
pro orchestr - rázem obletěly celý svět.
Dvořák byl umělcem skromným, nábožensky hluboce
založeným, miloval přírodu (jeho láskou byli holubi, které dokonce pěstoval na
svém letním sídle ve Vysoké u Příbrami), byl však i obdivovatelem všeho
civilizačního pokroku. Odtud pramenila jeho láska k lokomotivám a parolodím a
obdiv k životnímu ruchu velkých měst, třebaže před ním často utíkal do samoty a
zeleně venkovských míst. Především byl však geniálním skladatelem. Tato
genialita, jak tvrdíval Max Švabinský, jenž Dvořáka portrétoval, byla vepsána i
do jeho ušlechtilé tváře: jejím zevním rysem byla nápadná vzdálenost očí a
hluboká rýha nad kořenem nosu. Ať se Dvořák dotkl kteréhokoli hudebního oboru,
vždy byl originální.
Zatímco Bedřich Smetana vědomě vytvářel
charakteristickou českou hudbu, Dvořák pokročil dále; záhy se stal skladatelem
vpravdě slovanským, neboť svou hudební inspiraci rozšířil i na Moravu a
Slovensko, do Polska a Ruska, vytvořil i zvláštní útvar "dumky" po
vzoru maloruské lidové tradice, byl autorem i velké opery na námět z ruských
dějin Dimitrij. Ze slovanské hudby dokázal vytěžit starodávné mody v harmonii a
zvláštní hudební modulace, nové bohatství rytmů a melodických obratů, což bylo
nové a poutavé. Tím autor objevil i skladatelům mladší generace slovanský
Východ takřka v hodině dvanácté, neboť o pár let později byl původní slovanský
folklór poničen civilizačním pokrokem.
Dvořákova díla jako Slovanské tance, Slovanské
rapsódie, Smyčcový kvartet Es dur, Smyčcový sextet A dur , Klavírní trio
"Dumky" aj. nás o této "slovanské" inspiraci výrazně
přesvědčují.
A tak když slavný Dvořák v roce 1892 byl pozván do
Ameriky, aby zde vychovával mladé tvůrce hudby na Národní konzervatoři v New
Yorku, byl asi jediným autorem v Evropě, který po zkušenostech právě se
slovanskou hudbou mohl Američanům teoreticky i prakticky ukázat, jak je třeba
komponovat, aby i jejich hudba měla národní ráz. Vždyť i tato země měla svůj
původní folklór - černošský a indiánský, proč jej tedy nezužitkovat v hudební
tvorbě? Svou IX. symfonií Z Nového světa, Smyčcovým kvartetem F dur, zvaným Americký,
Smyčcovým kvartetem Es dur, Suitou A dur a dalšími díly z Ameriky (včetně ve
světě nejslavnějšího violoncellového koncertu h moll) se Dvořák stal
nejpopulárnějším autorem tohoto kontinentu, objevitelem hodnot, o nichž Amerika
dosud neměla tušení, že v jejich zemi - jako inspirační podněty pro vážnou
hudbu - vůbec existují.
Cestu do Ameriky otevřela Dvořákovi jeho známost či
sláva nejen v Německu a Rakousku, ale především v Anglii, kde od dob
Händelových byla stále živá tradice velkých vokálně instrumentálních děl a
kterou si náš autor podmanil už v roce 1883 svou Stabat mater. Pro Anglii pak v
průběhu dalších deseti let vytvořil celou řadu velkých vokálně instrumentálních
děl (kantátu Svatební košile na slova K. J. Erbena, oratorium Svatá Ludmila na
slova J. Vrchlického, Rekviem na latinský text aj.). Antonín Dvořák byl však i
pozoruhodným tvůrcem oper, jež dnes tvoří kmenový repertoár každé české operní
scény (Jakobín, Čert a Káča, Rusalka a Armida patří k nejhranějším), vytvořil
devět symfonií, 16 smyčcových kvartetů, programní symfonické básně na Erbenovy
baladické náměty, množství děl orchestrálních, sborů a písní i děl houslových a
klavírních. Je naším nejznámějším a ve světě nejhranějším umělcem vůbec; jeho
hudební invence byla nevyčerpatelná a krása melodií neopakovatelná.
Dílo:
Symfonie
Symfonie č. 1, c moll „Zlonické zvony“, 1865
Symfonie č. 2, B dur, op. 4, 1865
Symfonie č. 3, Es dur, op. 10, 1873
Symfonie č. 4, d moll, op. 13, 1874
Symfonie č. 5, F dur, op. 76, 1875
Symfonie č. 6, D dur, op. 60, 1880
Symfonie č. 7, d moll, "Londýnská",
op. 70, 1885
Symfonie č. 8, G dur, op. 88, 1889
Symfonie č. 9, e moll, "Novosvětská"
či „Z Nového světa“, op. 95, 1893.
Symfonie, „Neptun“, 1893 (nedokončená)
Vokálně-instrumentální
skladby, oratoria, kantáty, mše
Hymnus Dědicové Bílé hory, op. 30, 1872 (přepracováno 1880 a 1885)
Žalm 149, op. 79, 1879 (1887
přepracováno pro smíšený sbor a orchestr)
Svatební košile, op. 69, 1884
Svatá Ludmila, op. 71, 1886
Mše D dur, op. 86, 1887 (verze s varhanním
doprovodem), 1892 (s
orchestrem)
Alfred, 1870
Král a uhlíř, 1871, 2.verze - op. 14, 1874
Tvrdé palice, op. 17, 1874
Vanda, op. 25, 1875
Šelma sedlák, op. 37, 1877
Dimitrij, op. 64, 1882, 2.verze - 1894
Jakobín, op. 84, 1888, 1897
(částečně přepracováno)
Čert a Káča, op. 112, 1899
Rusalka, op. 114, 1900
Armida, op. 115, 1903
Koncert A dur pro violoncello a klavír, 1865
Romance f moll pro housle a orchestr, op. 11, 1873/1877
Klavírní koncert g moll, op. 33, 1876 (revize 1919)
Houslový koncert a moll, op. 53, 1879 (revize 1880)
Koncert h moll pro violoncello a orchestr, op. 104, 1895
Symfonické
básně, ochestrální skladby a suity
Symfonická báseň (Rhapsodie a moll), op. 14, 1874
Symfonické variace pro orchestr, op. 78, 1877
Slovanské rapsodie, op. 45 (D dur, g moll, As dur), 1878
Česká suita, op. 39, 1879
Legendy, op. 59, 1881
Husitská, dramatická ouvertura op. 67, 1883
Karneval, koncertní ouvertura op. 92, 1891
Scherzo capriccioso, op. 66, 1883
Suita A dur, op. 98B, 1895
Vodník, symfonická báseň podle balady K. J. Erbena, op. 107, 1896
Polednice, symfonická báseň podle balady K. J. Erbena, op.
108, 1896
Zlatý kolovrat, symfonická báseň podle balady K.J.Erbena,
op. 109, 1896
Holoubek, symfonická báseň podle balady K. J. Erbena, op.
110, 1896
Píseň bohatýrská, symfonická báseň op. 111, 1899
Slovanské tance - I.řada, op. 46, 1878
Slovanské tance - II.řada,op. 72, 1887
Smyčcový kvintet G dur, op. 77, 1875
Klavírní kvintet A dur, op. 81, 1887
Smyčcový kvintet Es dur, op. 97, 1893
Smyčcový kvartet Es dur „Slovanský“, op. 51, 1879
Smyčcový kvartet F dur „Americký“, op. 96, 1893
Smyčcový kvartet As dur, op. 105, 1895
Silhouety, op. 8, 1879** Mazurky, op. 56, 1880
Dumka a furiant, op. 12, 1884
Poetické nálady, op. 85, 1889
Suita A dur, op. 98, 1894 ( později též
orchestrální verze)
Humoresky, op. 101 (nejznámější č.7 Ges dur)
Slovanské tance, op. 46 - I.řada, 1878
Slovanské tance, op. 72 - II. řada,
1886
Legendy, op. 59, 1881
Čtyři písně, op. 82, 1888 ( č.1 Kéž duch můj
sám)
Písně milostné, op.83, 1888 (č. 2 V tak mnohém
srdci mrtvo jest)
Biblické písně, op. 99, 1894
Ave Maria, op. 19B, 1877
Ave Maris Stella, op. 19B, 1879
Moravské dvojzpěvy, op. 20 (soprán, tenor + klavír), 1875
Moravské dvojzpěvy, op. 29, 32 (soprán, alt + klavír), 1876
Moravské dvojzpěvy, op. 38 (soprán, alt + klavír), 1877
Kytice z českých národních písní, op. 41, 1877
Z kytice národních písní slovanských, op. 43, 1878
Pět sborů na texty litevských národních písní, op. 27, 1878
Čtyři sbory, op. 29, 1876
V přírodě, op. 63, 1882