ANTONIO LUCIO VIVALDI
ANTONIO LUCIO VIVALDI
(* 4. 3. 1678 - † 27. 7. 1741)
Dnes je považován za hlavního představitele barokního instrumentálního koncertu.Miloval housle, ale psal také pro flétny a fagoty. Komponoval opery a oratoria, ale nejvíce se věnoval koncertním formám. Stvořil přes 470 koncertních skladeb, ale za jeho života byla vydána necelá sedmina (72 koncertů). Tiskem vydal jen díla, která odpovídala vkusu té doby.
Jeho otec byl holič, uměl hrát na housle, dokonce tak dobře, že byl povolán do kapely sv. Marka. Protože byl Antonio prvorozeným synem, bylo mu souzeno stát se knězem, a tak se zaopatřit. Vysvěcen byl r. 1703, avšak záhy musel kvůli astmatu přestat sloužit mše. Poté se stal učitelem hudby v dívčím sirotčinci Ospedalle della Pieta. Antonio měl zlepšit zvuk dívčího orchestru, zavést hru na hoboj a fagot, ale také obstarávat nástroje pro orchestr. Na čas sice o místo přišel, ale přesto zůstal sirotčinci věrný až do svého odchodu z Benátek v r. 1740. Navíc vedl vlastní kapelu Ospedalle della Pieta, kterou řídil čtyřicet let.
Velký zájem vzbudila už jeho první sbírka koncertů L´Estro armonico (Harmonický nápad) vydána r. 1711 v Amsterdamu. Představovala sólový instrumentální koncert. Záhy vydal další sbírky houslových sólových koncertů. R. 1725 vyšla sbírka Il Cimento dell´Armonia dell´Invenzione (Zkouška harmonie a invence), obsahující dvanáct skladeb, mezi nimi také Čtvero ročních období a Le tempesta di mare (Mořská bouře). Tato sbírka byla věnována pražskému hraběti Václavu Morzinimu, jemuž své skladby pravidelně zasílal. Jeho Stabat Mater patří k nejzdařilejším dílům duchovní hudby.
Kromě pobytu v Benátkách působil Vivaldi také v Mantově (1718 - 20), ve Florencii a v Římě. Ale již ve dvacátých letech Vivaldiho hudba začala v Itálii ustupovat ze scény slávy. Na přelomu 1730/31 pobýval proto Vivaldi v Německu a patrně také v Čechách. Na této cestě ho doprovázel i jeho otec. Na konci třicátých let už je Vivaldiho pád velice strmý, současníci kritizují jeho opery pro údajnou nemodernost. Proto r. 1740 odešel do Vídně, patrně na pozvání císaře Karla VI. Rok na to zemřel a zakrátko bylo jeho dílo zapomenuto. Ze slavných současníků z něho čerpal Johann Sebastian Bach, jehož však potkal podobný osud. Když Evropa po letech objevovala Bacha, objevila s ním opět i Vivaldiho. Od r. 1922 vycházejí jeho instrumentální skladby, v turínské Národní knihovně pak uchovávají přes 350 jeho hudebních rukopisů a roku 1950 vyšla první nahrávka Čtvera ročních období.