GIOVANI PIERLUIGI DA PALESTRINA
Giovani pierluigi da Palestrina
Narodil se přibližně roku 1525 nedaleko Říma v
městečku Palestrina, jehož jméno přijal za své. O jeho dětství mnoho nevíme. Po ukončení hudebních studií v Římě 1544 působil jako varhaník v Palestrině. Pravděpodobně roku 1546 začal působit v Římě, kde v několika chrámech dělal varhaníka až do roku 1550. Roku 1550, kdy se papežem stal Julius III., byl jmenován maestro di cappella Cappella Gulia(= kapelníkem) v Římě, kde se začal věnovat skladatelské činnosti. O rok později ho povolal papež Julius III. do svatopeterského chrámu. Aby mohl působit v Sixtinské kapli, musel by mu být udělen dispens, neboť Palestrina byl ženatý a měl děti, což bylo v rozporu s výkonem uměleckého povolání v tak posvátném prostředí. Ale i přesto byl k němu osud krutý: byl záhy proti své vůli ???pensiován??? a při morové epidemii ztratil ženu, dva syny i bratra, což nadlouho ochromilo jeho tvůrčí činnost. Od roku 1555 působil v chrámu svatého Jana Lateránského. V roce 1571 se Palestrina opět působil v juliánské kapli, kde setrval až do své smrti. Roku 1577 byl papežem Řehořem XIII. pověřen reformovat Gregoriánský chorál podle pravidel Trentského koncilu. Za své zásluhy byl pochován v chrámu sv. Petra v Římě.
Palestrina Během svého života napsal mnoho církevních skladeb, z nichž nejznámější je Missa Papae Marchelli, označená na Trentském koncilu jednajícím mj. o reformě chrámové hudby, jako vzorové dílo. Ale také ve skladbách Missa Assumpta est Maria, Salve regina, Te deum, Stabat mater a ve více než 250 motetech Palestrina uskutečnil zásadní reformu chrámové hudby. Jeho mešní hudba v plné míře respektuje důstojnost liturgického obřadu a stala se jeho organickou součástí. Palestrina ve své tvorbě sice využíval veškerých znalostí hudební teorie a umění předchozích generací, které z hudby v důsledku nesmírně komplikované techniky (vypěstované zejména nizozemskými školami) udělaly málo životné umění, ale navíc jí dokázal vtisknout nový smysl a hlavně – zlidštil ji. V tom především spočívá autorova velikost.
Palestina zůstal svrhovaným mistrem hudebního vícehlasu, tzv. polyfonie, kdy všechny hlasy v jeho skladbách ve svém souzvuku vytvářejí novou kvalitu hudebního výrazu. Vyhýbal se všem vyumělkovanostem hudebního projevu. Byl skladatelem převážně vokálním, i varhany jak doprovodný nástroj ustoupily v jeho hudbě do pozadí nebo nebyly používány vůbec.Tím se stal nejvýraznějším představitelem sborového zpěvu a capella. Vytvořil nový styl, jímž ovlivnil nejen tzv. římskou hudební školu, ale vývoj hudby v celé Evropě. Přesto jeho tvorba, jež ve své době byla jedním z nejvznešenějších umění, k němuž lidstvo dospělo, postupně zmizela z repertoáru chrámového i mimocírkevního hudebního dění.