SG.BÉÉÉÉ 06-10

GOTICKÁ KULTURA

Gotika je na románský sloh plynule navazující umělecký sloh, který se začíná v Evropě projevovat od druhé poloviny 12. století a pokračuje ve vrcholném středověku zhruba po další 3 století. V českých zemích nastupuje i ustupuje gotika o něco později. V Německu a střední Evropě trvala až do počátku 16. století, kdy se v Itálii a Francii již prosadila následující renesance. Ta se z gotiky nevyvinula, ale naopak se ji snažila popřít a při svém vývoji se opírala o antické dědictví.

Termín gotika nebo gotický se vztahuje ke Gótům. Předcházející epoše jej přisoudili s opovržením italští humanisté, „gótské“ umění pro ně znamenalo asociaci primitivního či barbarského. Ve Francii byl tento sloh nazýván „style ogival“ – sloh lomenný.^[1]

Gotický sloh vznikl postupným vývojem ze slohu románského. Počátky gotického slohu se začínají ve Francii a jsou spojeny s vybudováním tehdy vyjemečného chrámu opatství v Saint-Denis poblíž Paříže. Ve vzniklém stylu je i proto do jisté míry obsažena filozofie směřování za Bohem, která je po formální stránce vyjadřována vertikalismem, oproti románskému slohu došlo především u staveb také k značnému prosvětlení a „odhmotnění“. Gotika narozdíl od románského slohu již nedosáhla plného rozšíření po celé Evropě, ale především její západní a centrální části. Vliv gotiky na územích s vlivem pravoslavné církve na tamější umělecké cítění byl značně limitovaný.

Znaky gotického slohu

Za znaky gotiky (i když to neplatí vždy a zcela jednoznačně a zejména v české vrcholné gotice bychom našli řadu výjimek) se počítají lomený oblouk, žebrová klenba, opěrný systém, vertikalita a štíhlost tvarů směřujících vzhůru. Lomený oblouk umožňuje užít stejně vysoké klenby nad prostorem o různé šíři, což je u půlkruhového románského oblouku vyloučeno. Tlaky kleneb, nyní slabších, protože je nesou žebra, směřují více šikmo dolů než do stran a dají se opěrným systémem podchytit natolik, že stěny mohou být méně silné a jsou stále více odhmotňovány zvětšujícími se okenními otvory, dělenými pruty a ve vrcholu geometrickými obrazci kružeb. Kromě žebrových kleneb se po celou gotiku těší oblibě valené klenby, půlválcově vybíhající často přímo od země a vytvářející tzv. tunely. Ve sklepech na nich zůstávají v nezahlazené maltě výrazné otisky širokých prken "šalování", bednění, na něž se klenulo, a právě podle těchto stop se značnou pravděpodobností rozeznáváme gotický sklep.

Gotickou architekturu doplňovaly plastické detaily s figurální, zvířecí i rostlinnou tématikou a malby, a to nikoli pouze obrazy. Stěny, uvnitř i zevně, trámové stropy i žebra a ostění se pestře malují, takže gotické stavby bývaly pro nás dnes již takřka nepředstavitelně barevné. Jinou úpravu povrchu stěn v interiérech - kromě obkládání dřevem - představuje metrické členění v charakteristické kosočtverečné síti, ryté za vlhka do povrchu lepenice.  Stavební materiály

staví se buď z kamene - kvádry se neomítají, kdyžto lomové zdivo vždy - nebo z vysokých cihel, buchet (o výšce 8, 9, ale i 11 cm), které zůstávají zvenčí neomítané a jsou někdy jakoby šedě nebo zelenavě glazované. Cihly vytvářejí různé vazby a jejich spárování mívá oblunkový nebo rakvičkový tvar. Uprostřed ploch kvádrů se často setkáváme s důlky pravidelně vyhloubenými, za něž se kámen v době stavby zachycoval a zvednutím dopravoval na místo osazení. Gotické omítky se vyznačují nerovným, nepravidelně zvlněným povrchem.

Od středověku se užívá také hrázděného zdiva, tj. dřevěné trámkové konstrukce, jejíž otvory - s výjimkou - oken se vyplňují svislými tyčkami, někdy propletenými proutím nebo slámou, které se pak omaže lepenicí a obílí, nebo se vyzdívají, přičemž líc dřevěné konstrukce, barevně se odlišující, zůstává viditelný.

Dřevo, jakožto teplejší materiál, posloužilo i ve formě srubů, vkládaných dovnitř do jinak zděné architektury, jak hradní, tak i městské.

Gotickou architekturu doplňovaly plastické detaily s figurální, zvířecí i rostlinnou tématikou a malby, a to nikoli pouze obrazy. Stěny, uvnitř i zevně, trámové stropy i žebra a ostění se pestře malují, takže gotické stavby bývaly pro nás dnes již takřka nepředstavitelně barevné. Jinou úpravu povrchu stěn v interiérech - kromě obkládání dřevem - představuje metrické členění v charakteristické kosočtverečné síti, ryté za vlhka do povrchu lepenice.

Architektura

1.      Vertikalismus – v samotné stavbě i v jednotlivých jejích částech.

2.      Lomený oblouk, který prochází vývojem od širokého a méně lomeného až k vysokému ostře zalomenému. Tento oblouk je používán v oknech, portálech a všech zdobných částech stavby, i v uměleckém řemesle. Podle tvaru oblouku lze určit i léta vzniku.

3.      Vnitřní opěrný systém, který se skládá z opěrného oblouku a opěrného sloupu. Tím se rozloží váha stropu na opěrné sloupy a zároveň na zdi.

4.      Vnější opěrný systém používaný u katedrál je pomocným činitelem podpírajícím zeď. Plochy zdi totiž neustále ubývalo, neboť se používaly velké plochy oken. Největším příkladem slouží soukromá královská kaple Sainte Chapelle ve Conciergerie v Paříži. Je nazývána gotickým skleníkem.

5.      Mezi nejrozšířenější zdobné prvky patří fiály (drobné věžičky), které zdobily střechu i umělecké řemeslo. Dalším oblíbeným prvkem byly chrliče (fantastické hlavy s otevřenou hubou, které chrlily stékající vodu ze střech).

První gotické katedrály vznikly ve Francii: Notre Dame v Paříži, Notre Dame v Remeši, katedrála v Chartres (nejvíce zdobena sochařskými díly, např. v portálu jsou umístěni světci katedrály v Chartres – 6 a 6 apoštolů).

Pro gotiku každého evropského státu se na první pohled stalo něco charakteristickým. Např. v Německu se stavěly stavby z kvalitních cihel a neomítaly se. V Anglii byly stropy vyzdobeny tzv. síťovou klenbou, velmi složitou, ale mnohdy řešenou jen ornamentálně. Italská gotika (Dóžecí palác v Benátkách) je zvláštní především ornamentem na fasádě připomínajícím prvky Středního východu. Česká gotika dosáhla vynikající světové úrovně, zvláště v oblasti malířské (částečně i sochařské) je ceněna na nejpřednějším místě.

Sochařství

První sochařské projevy byly pouhým doplňkem architektury. Zcela v tendenci ideálů gotiky převládala vertikalita – v celém těle a zvláště v drapérii. Sochy nestály volně v prostoru, ale jakoby byly přilepeny přímo k architektuře. Stalo se zvykem, že v průčelí chrámů u portálů se tesaly sochy apoštolů po pravé i levé straně (6 a 6). Postupem doby se socha dostává na oltář i na zeď.

Vrcholným projevem gotického výtvarného umění byla zpodobení Panny Marie. Zobrazovala se buď jako madona s malým Ježíškem nebo později jako pieta - truchlící matka s mrtvým Kristovým tělem, sejmutým s kříže, v klíně (z italského slova pietas - lítost). Sochy a obrazy s tímto námětem se vztahovaly ke dvěma významným okamžikům života Ježíše Krista, jeho narození a úmrtí. Pro postavy, které zobrazovalo gotické sochařství a malířství, bylo rovněž typické směřování vzhůru - byly vysoké a štíhlé, mírně prohnuté do tvaru písmene S. Jejich tváře se vyznačovaly novým rysem. Nacházíme v nich výrazy zcela pozemských lidských citů, prosté radosti nebo velkého utrpení. Ztvárnění Ježíše jako nemluvněte odpovídá středověkému chápání dítěte jako malého dospělého člověka. Dalším typickým námětem byl Kristus na kříži (krucifix) a apoštolové se svými atributy.

Materiálem byl buď kámen, nebo byly sochy vyřezávány z lipového dřeva často velmi schopnými řezbáři. Socha se potahovala jemným plátnem, které přilehlo, a potom se polychromovala (barvila). Postupně pozorujeme tendenci realismu, pohybu a přibližování se ke všemu, co bylo v umění starších evropských civilizací původně známo.

Množství gotických soch překonalo věky a v současné době se nacházejí v muzeích a galeriích. Zhotovené kopie stojí na reálných místech.

Malířství

V období gotiky malířství ještě nebylo vnímáno jako umělecká činnost, ale jako pouhé řemeslo. Zde se pak k tomu, opět ještě připojují nedostatky, spojené se zákazem studia lidského těla. Existuje skoro jediná, náboženská tematika, líčící neustále opakované biblické události. Obličeje světců a okolo stojících mají stejný výraz a podobu. Často je používáno obrysových linií a jasných barev. Použité barvy i schématické pózy byly často symbolické a měli přiřazený zvláštní význam. Obzvláště oblíbenými barvami v obrazech s náboženskými náměty bývala modrá a zlatá.

Obrazy nebyly signovány (podepsány), ale na některých byl uveden symbol nebo začáteční písmena. Kunsthistorici proto dávají názvy spojené s místem naleziště, např. Madona třeboňská. Pozadí obrazů se někdy znázorňovalo hornatou krajinou reliéfně řazenou nad sebou nebo plošnou barvou (zlatem) s vytlačenými ornamenty – podle typu ornamentu se často určila škola nebo dílna mistra. V rohu obrazu býval zachycen portrét nebo postava donátora, člověka, který obraz financoval. Býval to mnich, šlechtic nebo bohatý kupec.

Česká gotika

Česká gotika, jejímž spolutvůrcem se stal i samotný Petr Parléř, po Matyáši z Arrasu stavitel pražské svatovítské katedrály, ovládla plně jak monumentální tvorbu doby Karlovy, tak komorně laděné stavby Václava IV., a vrcholu v úsilí o malebnost dosáhla kolem r. 1400 ve slohu, který se v dějinách plastiky nazývá "krásný" nebo "měkký".

Celé období české gotiky je charakterizováno úsilím o jednotný, najednou vnímatelný prostor, zbavený dosavadní hloubkovosti a přemíry architektonických článků. Přípory se zkracují nebo jejich gunkci přejímají konzoly, až se konečně žebra zasekávají přímo do stěn nebo do válcového těla sloupku. Naplňování tohoto cíle dává také vznik novým prostorovým typům, zejména dvoulodím, ale i klenbám, v nichž se stírá až dosud závazné dělení na uzavřená pole, která se mechanicky sčítají. Místo nich se objevují síťové klenby dvou základních typů: parléřovská, užitá Parléřem ve vysokém chóru svatovítské katedrály v Praze a milevská, v presbyteriu sv. Jiljí v Milevsku. Spolu s hvězdovými obrazci se těší oblibě obkročná klenba, v podstatě polovina klenby síťové, jak v předsíních kostelů, tak v interiérech.

Móda

Oblečení členu dvora bylo s francouzskými vzory. Muži nosili úzké barevné nohavice, krátké vycpávané kazajky a boty nahoru otočenou špičkou. Také dámská móda zdůrazňovala linii postavy. Rukávy na loktech precházely do dlouhých cípu, které často sahaly až k zemi. Šaty měly hluboké výstřihy. Dúležité byly teké pokrývky hlavy. Nová móda nenacházela vždy vlídné přijetí.

Hudba

V hudbě se kromě liturgických písní vyskytují i světské písně k zpříjemnění života šlechtických a panovnických dvorů, ale i jarmareční písně na trzích, hrdinské eposy a písně vagantů a žáků.

Školy a vzdělání

Starší školy při klášterech a farách sloužily hlavně ke vzdělávaní kněží. Měšťané začali zakládat školy, kde se jejich děti učily psát a počítat a vzdělávaly se také v latině. Latina byla nejen jazykem církve a učenců, ale také mezinárodní dorozumívací řečí. Kdo úspěšně skončil studie, mohl dosáhnout titulu bakaláře nebo vyšší titul mistra a doktora. Bakaláři většinou vyučovali na městských školách.

Písemnictví a literatura

Po roce 1200 se začaly psát knihy a úřední písemnosti nejen latinsky, ale taky v mezinárodních jazycích. Národní jazyky v literatuře a úřadech se začaly nejdříve užívat v Itálii a ve Francii, později také v německých státech na městech. K nejstarším česky psaným literárním dílům patří rýmovaná kronika Dalimilova, která vznikla brzy po roce 1300. Po ní následovala další kronika Zbraslavská Petra Žitavského( psaná latinsky) a Husitská kronika Vavřince z Březové. Mnohá literární díla se již nevěnovala pouze náboženské tématice, ale objevily se i satirické knihy, kritizující společnost a byly sestaveny texty k prvním divadelním vystoupením.