HISTORISMUS

Historismus je architektonický (také umělecký) směr druhé poloviny 19. století. Historismus ve vývoji umění znamená aktualizované přijímání stylových i významových prvků minulých slohů, směrů a výtvarných názorů. V tomto smyslu doprovází celý umělecký vývoj jako specifický prostředek vývojového navazování jednoho stylu na druhý. . Typický je návratem ke klasicismu, baroku, někdy také gotice, kde se ale využívají nové materiály.Tyto dílčí proudy historismu označuje dějepis umění jako neogotiku, neorenesanci, neoklasicismus ap. Historismus se projevoval zejména v architektuře a užitém umění, ostatních oblastí se dotkl méně. Jednalo se o sloh, využívající to nejlepší z minulosti a sloužící v podstatě reprezentaci měšťanstva, které vlastní sloh nemělo. Částí kritiků a teoretiků počínající moderny byl považován za odpudivý a eklektický, ale dnes je tento názor překonán a u historismu oceňujeme tvořivé spojení historických prvků se sociální funkcí. Historismus zasáhl nakonec i do 20. století a ovlivnil např. i postmodernu.

Historismus značnou měrou poznamenal podobu Vídně, ale i dalších velkých rakouských měst. Především za vlády Františka Josefa I. přijížděli do Vídně věhlasní architekti, projektanti a stavitelé z celé Evropy, aby zanechali svůj umělecký rukopis na nově založené okružní třídě. Byli mezi nimi například H. Ferstel (Národní galerie, Votivní kostel), Eduard van der Nüll (opera), Theophil Hansen (Parlament a burza), Karl von Hasenauer (Dvorní divadlo, nové budovy Holburgu) a Friedrich Schmidt (radnice). V jisté míře se styl uplatnil i v malířství (Hans Makart, Emil Jakob Schindler a další).