ROMÁNSKÉ SOCHAŘSTVÍ A MALÍŘSTVÍ
ROMÁNSKÉ SOCHAŘSTVÍ A MALÍŘSTVÍ
Sochařství i malířství bylo v 11. - 13. století velmi vázáno na architekturu. Sochařství se používalo především při tesání portálů a reliéfů většinou s živočišnými a rostlinnými prvky. Dále nastal také rozvoj figurální plastiky, i když se jedná spíše o strnulé postavy s náboženskou tématikou. Materiálem pro sochy bylo především dřevo a kámen.
Malířství bylo v té době velmi spojeno s církví, proto byly na obrazech často náměty svatých. V románském malířství ještě pořád přetrvává hieratická perspektiva (lidé na význačnějších postech byly vyobrazováni větší než normální lidé. Románský malíř měl naučený jeden typ obličeje s ním maloval jak muže, tak ženy. Proto se mužové a ženy většinou liší například jen plnovousem. Také docházelo k rozvoji nástěnné malby , frezkařství a veliký rozvoj zaznamenala také zaznamenala knižní malba.
Stejně jako v západní Evropě mělo i u nás sochařství těsnou návaznost na architekturu. Sochy jsou schematické, často pojaty dekorativně až ornamentálně. Bohužel se nedochovalo příliš mnoho památek – např. dřevěné krucifixy a sedící madony.
Dekorativní sochařství
U nás je umělecky nejvyspělejší ve výzdobě portálu kostela sv. Prokopa v Záboří u Kolína. Patrný je vliv francouzské burgundské skulptury – v archivoltách se vedle geometrické ornamentiky objevují zvířata a lidské postavy v pastýřském a loveckém výjevu (např. výzdoba oken knížecího či biskupského paláce, Olomouc).
Figurální sochařství
Uplatnilo se v chrámových tympanonech v Hrusicích (kostel sv. Václava, po r. 1200, sv. Václav a Vojtěch), ve Vinci (kostel sv. Mikuláše, kol. 1240, Ukřižovaný Kristus s donátory), v Měříně na Moravě (kostel sv. Jana Křtitele, asi pol. 13. stol., Madona na trůně se dvěma sedícími světci), v Tišnově (Porta coeli cisterciáckého kostela, kol. 1260, Kristus v mandorle1 s královnou Konstancií a markrabím Přemyslem s modelem kostela).
„Perspektiva reliéfních prací je velmi primitivní, často se používá perspektiva hieratická – postavy mají velikost podle svého postavení v církvi (nejvyšší je Kristus). Postavy často působí strnule a neuměle, protože autorům nešlo ani tak o anatomickou přesnost zobrazení, jako o dokonalost vyjádření myšlenky, ideje křesťanství.“13
K vrcholům románské plastiky u nás můžeme zařadit reliéfy z věže Juditina mostu s postavou krále Vladislava II (tzv. mostecký reliéf). Další vynikající sochařským dílem jsou figurální reliéfy na kostele sv. Jakuba v Jakubu u Kutné Hory zasazené do slepých arkád. Architektura i sochařská výzdoba ukazuje na francouzský vliv (umístění postav v slepých arkádách – akvitánská škola, typy hlav a překrývání záhybů šatu – languedocká škola). K languedockému románskému sochařství odkazuje již zmíněný mostecký reliéf, který je umístěn v románské malostranské věži Juditina mostu, jehož postavení pravděpodobně symbolicky připomíná krále Vladislava II. na trůně s klečícím stavitelem mostu. „Figurální scéna může být připomínkou Vladislavova úspěchu při italském tažení na podporu Fridricha Barbarossy, který mu vynesl královský titul, nebo se vztahovat ke králově bohaté činnosti v roli stavebníka na tomto opevněném levobřeží Prahy.“14 Třetím vynikajícím reliéfem je Trůnící madona korunovaná anděly z kláštera sv. Jiří na Pražském hradě (kolem roku 1220). U nohou madony klečí drobné postavy abatyší Mlady a Berty, po stranách v oddělených částech jsou vytesáni klečící abatyše Anežka (abatyše svatojiřského kláštera v letech 1200 – 1228) a její nevlastní bratr král Přemysl I.
První volné sochy u nás představují řvoucí lvouni z kouřimského kostela sv. Štěpána (kolem 1230). Původně patrně představovaly podstavce pro kazatelnu.
Románský sloh v českém sochařství dozníval do konce 13. století na venkově (hlavy na konzolách, Police nad Metují), zatímco se od poloviny 13. století postupně prosazovala gotika.
Románské malířství v Čechách a na Moravě se v 11. století rozvíjelo ve dvou hlavních druzích, v malbě nástěnné a knižní. O malbě na skle jsou písemné zprávy až z pozdější doby, ale je pravděpodobné, že existovala již dříve.
Svou charakteristikou se malířství neodlišuje od románského sochařství. Malíř nehledal nová pojetí, zobrazoval zejména své křesťanské cítění. Základem obrazu byla pevná lineární kresba, barevnost byla omezena malým množstvím používaných tónů – zejména červená, žlutá, zelená, bílá, růžová, vzácně se používala barva modrá, např. na šat Kristův či Panny Marie, neboť se získávala rozemletím polodrahokamu lazuritu.
Nástěnná malba
„Z románské nástěnné malby se u nás dochovala pouze malá část, uvážíme–li, že ve 12. sto– letí byl každý kostel vymalován, že malby zdobily stěny v klášterech, knížecích a biskupských hra– dech a později i v městských a šlechtických palácích i kupeckých domech. “ Významnou nástěnnou malbou je přemyslovský rodokmen a cyklus o Kristovi v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Výzdoba této rotundy vznikla roku 1134 k příležitosti svatby znojemského knížete Konráda II. s Marií Srbskou, která byla dcerou srbského krále Uroše a švagrovou pražského knížete Soběslava I. Z původní malby zůstala jen spodní fresková vrstva, vrchní nátěry temperou zpráškovatěly a opadly. Přesto patří znojemský soubor k nejvýznamnějším dílům románského umění nejen u nás, ale v Evropě vůbec.
Další významné malby jsou v kostele sv. Klimenta ve Staré Boleslavi, téma Posledního soudu s Kristem v mandorle a apsidě kostela sv. Petra a Pavla v Albrechticích, v kostele sv. Jakuba v Rovné u Stříbrné Skalice. Z období kolem roku 1200 pocházejí malby apoštolů a motivy Narození páně a Klanění tří králů v apsidě kostela sv. Václava v Praze na Proseku.
Od počátku 13. století ovládl románskou malbu u nás byzantinizující sloh sasko–durynský. Jeho nejvýznačnějšími díly jsou nástěnné a nástropní malby v kostele sv. Jiří na Pražském hradě (Nebeský Jeruzalém na klenbě chóru a kaple Panny Marie) a zlomky královských postav z pražského románského domu. V nástěnných malbách z 2. poloviny 13. století se objevují první náznaky gotického cítění (kostel sv. Prokopa v Třebíči, kostel Panny Marie v Písku, hlava Krista v kostele v Čáslavi a Polici nad Metují).
Knižní malba
Z 11. století a 1. třetiny 12. století neznáme dosud žádnou nástěnnou malbu, ale zato řadu významných a umělecky vynikajících iluminovaných rukopisů. Knižní malba se pěstovala zejména v klášterech a skriptoriích církevních úřadů. Rukopisy byly v klášterních zdech více chráněny a tvořily většinou součást chrámového inventáře, proto se jich dochovalo větší množství než maleb nástěnných, které ničily požáry, bourání, přestavby a opravy staveb.
K nejstarším iluminovaným rukopisům patří opis Gumpoldovy legendy o sv. Václavu (sepsaná pro kněžnu Emmu, manželku Boleslava II., asi před rokem 1006). Druhou iluminací, která se váže k Čechám, je obraz Zjevení sedmi svícnů a kníže Spytihněv II. přijímající knihu z rukou benediktinského opata na titulním a dedikačním listě Apokalypsy svatovítské kapitulní knihovny (kolem roku 1160). K hlavnímu rukopisu, Kodexu vyšehradskému, který vznikl ke korunovaci prvního českého krále Vratislava I. roku 1085, se slohově úzce váží ještě tři rukopisy: Evangeliář kapitulní knihovny svatovítské v Praze, Evangeliář knihovny Czartorijských v Krakově a Evangelistář katedrální knihovny v Hnězdně. Kodex vyšehradský neboli Korunovační evangelistář je z nich ilustračně nejbohatší a výtvarně nejnádhernější. Mistr Kodexu vyšehradského přišel do Prahy nejspíš z Řezna a stal se hlavou iluminátorské dílny, která zde působila za vlády krále Vratislava I.
Nejvýznamnějším rukopisem 12. století, kdy na české malířství působil sloh salcburské školy, je Augustinův spis O státě božím (De civitate Dei) (obr. 4), v němž malíř a písař Hildebert nakreslil sebe a svého pomocníka Everwina při práci, kterou ruší mlsná myš – jedná se o první žánrový obraz v českém malířství.
Z rukopisů 13. století, v nichž se projevil pozdně románský byzantinizující sloh, patří k nejpozoruhodnějším Žaltář ostrovský (obraz Madony na trůně), Cursus Sanctae Mariae (Morganova knihovna v New Yorku, vliv nástěnných maleb ve Znojmě, pochází z premonstrátského kostela v Louce), Mater verborum (přepis naučného slovníku svatohavelského opata Šalamouna) a nejvýznačnější rukopis pozdního románského období, Antifonář sedlecký (pol. 13. stol., obraz Madony s dítětem). Do františkánské bible ze staroměstského kláštera sv. Anežky České pronikly v posledním desetiletí 13. století již první náznaky gotického slohu.
Předměty románského uměleckého řemesla u nás vznikaly v klášterních dílnách. Písemné prameny dokládají, že např. technika zdobení emailem se pěstovala už v 11. století v Sázavském klášteře. Pro řemeslo je typické užívání stříbra místo zlata.
Románské malířství
Románské malířství je součástí románského slohu, který vzniká v několika oddělených centrech bývalého římského impéria. Inspiruje se v antice, karolínské a otónské renesanci. V malířství se uplatňují nástěnné malby. Zde je typický motiv Krista v mandorle. Dále vytváří okna zdobená vitrážemi – (katedrály v Chartres a Poitiers - Francie). V Itálii se též rozvíjí malba desková (Giunta Pisano). V knižní malbě se používá hodně kvašových barev a zlata – materiálem knih je převážně pergamen z oslí kůže.
Románské malířství ve Francii Za nejzajímavější se považují biblické motivy nástěnných maleb v kostele St. Savin-sur-Gartempe.
Románské malířství v Čechách S dochovanýmy románskými malbami se můžeme setkat u nás pouze v kostelích. Stejně jako pro celý románský sloh jsou typické biblické motivy ze Starého i Nového zákona a Ježíš v mandorle, tak je to mu i v Českých zemích. Bohatá je i výzdoba knih. Např. v bohatě zdobeném Kodexu vyšehradském z roku 1085 můžeme obdivovat malby zachycující korunovaci Vratislava I. či výjevy ze Starého a Nového zákona. Z dalších knižních maleb vynikají ty v: opisu Gumpoldovi legendy o sv. Václavu, opisu Augustinova spisu De Civitate Dei, Codexu Gigas či Antifonář sedlecký z poloviny 13. století.
Příklady
malby v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě – pocházejí ze 30. let 12. století a zachycují tzv. „Přemyslovský cyklus“. Je zde význačný rukopis salcburské školy.
peklo a ráj na triumfálním oblouku v kostele sv. Petra a Pavla v Albrechticích nad Vltavou
jezdec v kostele sv. Klimenta ve Staré Boleslavi
S dochovanýmy románskými malbami se můžeme setkat u nás pouze v kostelích. Stejně jako pro celý románský sloh jsou typické biblické motivy ze Starého i Nového zákona a Ježíš v mandorle, tak je to mu i v Českých zemích. Bohatá je i výzdoba knih. Např. v bohatě zdobeném Kodexu vyšehradském z roku 1085 můžeme obdivovat malby zachycující korunovaci Vratislava I. či výjevy ze Starého a Nového zákona. Z dalších knižních maleb vynikají ty v: opisu Gumpoldovi legendy o sv. Václavu, opisu Augustinova spisu De Civitate Dei, Codexu Gigas či Antifonář sedlecký z poloviny 13. století.
Příklady
malby v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě – pocházejí ze 30. let 12. století a zachycují tzv. „Přemyslovský cyklus“. Je zde význačný rukopis salcburské školy.
peklo a ráj na triumfálním oblouku v kostele sv. Petra a Pavla v Albrechticích nad Vltavou
jezdec v kostele sv. Klimenta ve Staré Boleslavi
Komentáře
Přehled komentářů
Bylo to strucne a vyhodne na vytvarku (:
diky za pomoc ;o)
(Alenka, 30. 10. 2008 13:23)Z referatu (DVK) bylo za jedna :) diky. myslim, ze rozepsany text by byl nudny. tohle je strucne, vystizne a myslim, ze pekne.
podekovani
(jakub sip, 3. 12. 2015 16:46)